Proč se modlíš?

Proč se modlíš? 

Modlím se, protože se to má. Protože bych se musel zpovídat z toho, že se nemodlím. Vlastně se moc nemodlím. Nebaví mě to. Nemyslím si, že to je úplně nutné. Nemám na to čas, jsou pro mne důležitější věci/činnosti. Neumím se soustředit, a tak nemá smysl se modlit. 

Zkus si opravdu upřímně odpovědět na tuto otázku dřív, než budeš zvědav, co se dozvíš na dalších řádcích.

Proč se modlíš?

Dnes si mnoho lidí (i věřících) myslí, že není tak úplně potřeba se modlit, že stačí, když budeme dělat dobré skutky a žít správně, že modlitbu až tak k životu nepotřebujeme. Můžeme být dobrými křesťany, i když se nebudeme modlit (nebo se budeme modlit jen tak, aby se neřeklo, že se nemodlíme)?

Jednou mě oslovilo, že papež Benedikt XVI. zdůraznil, že víra je vztah. 

Zkusme si naši víru - náš vztah s Bohem - připodobnit ke vztahu s naší maminkou (předpokládám, že máme maminku rádi, nebo si vyberte jinou osobu, kterou máte rádi).
Představte si, že bychom žili s maminkou takovýto vztah, kde bychom spolu příliš nekomunikovali. (jen tak, aby se neřeklo, že spolu nemluvíme), ale protože máme maminku rádi, snažili bychom se chovat tak, aby ji naše chování nezraňovalo, aby jí neubližovalo. Třeba bychom se snažili i mamince udělat radost, a tak bychom jí vyrobili i nějaký dárek. Stále bychom ale s maminkou téměř nekomunikovali, i když plno lidí říká, že to je potřeba a asi by se to mělo. My vyrábíme dárek a říkáme si, jak moc to maminku potěší a jak děláme skvělou věc, zatímco maminka už celé odpoledne doufá, že nás napadne vyklidit myčku. Občas i prohodí nějakou poznámku, jak by jí to moc pomohlo a jak by ji to potěšilo, ale my nevidíme ani neslyšíme, protože jsme zahlceni myšlenkami, jak vylepšit onen dárek a máme naprosto jasné (ale pouze své) představy o tom, jak potěšit maminku. Když mamince dárek předáme, maminku tím sice potěšíme (protože nás má ráda a přijme i náš způsob vyjádření lásky k ní), ale propásneme příležitost potěšit maminku mnohem více a nezpůsobit jí smutek nad nevyklizenou myčkou.

Stejně tak, když nekomunikujeme s Pánem Bohem, nepoznáme, co by si zrovna od nás přál, kde mu můžeme nejvíce pomoci a co ho zrovna potěší, i když my si myslíme, že to víme a usilovně pro něj vyrábíme dárky a ani nevidíme a neslyšíme, že chce, abychom "vyklidili myčku".

Nebo s Pánem Bohem mluvíme jen, když něco potřebujeme a nebo jen naučenými modlitbami. Myslíš si, že bude stačit ke krásnému vztahu s maminkou, když s ní budeme mluvit jen naučenými frázemi (Jak ses měl ve škole? Dobrý. a čučím dál do kompu...) nebo když něco potřebujeme? Nikdy mamince za nic upřímně nepoděkujeme, nikdy jí nepochválíme oběd nebo oblečení, nikdy neuznáme, že od ní potřebujeme pomoc, že si s něčím nevíme rady, nebudeme se spolu bavit o mně, o ní, o kamarádech, o tom, co jsme zažili nebo prožíváme, o tom, co nás potěšilo, nikdy se nezeptáme, jestli nepotřebuje s něčím pomoct...
Neříkám, že je špatně mluvit spolu naučenými frázemi nebo si říci, když něco potřebuju. To je taky důležité umět.
Pro krásný vztah je potřeba i s Pánem Bohem, s naším nebeským tatínkem, mluvit o běžných věcech, o tom, co prožíváme, o kamarádech..., zjišťovat jaký je a také mu děkovat a něco mu pochválit.

Zkus si říci: Dnes si udělám čas na modlitbu, protože chci zlepšit svůj vztah s Bohem!

Když se naučíme si vyhrazovat pravidelně alespoň chvíli na to, abychom zlepšovali svůj vztah s Tatínkem, bude nám snáze s ním komunikovat i přes den během nejrůznějších třeba úplně obyčejných situací. (Má výhodu oproti mamince, že je všude s námi připraven na rozhovor nebo na přijetí dárku či, aby nám pomohl.) Když budeme mít bdělé vědomí, že jde s námi celým dnem a celou nocí a že čím víc s ním během tohoto času budeme komunikovat, tím lépe poznáme, co mu udělá radost a my budeme více koukat na Něj než na to, co si myslí lidé kolem nás. Náš vztah s Ním bude mnohem hlubší. Všechno, co potom děláme, se stává modlitbou.

Pokus se hned dnes (alespoň krátkými větami během dne) pokecat s Bohem.